.::Historie::.
roce 1867 založil Vilém Hartwig v horní části obce Čermná sirotčinec, který mimo krátké přerušení ve druhé světové válce, trvá dodnes, nyní ovšem jako dětský domov.
ilém Hartwig se narodil 12.12.1830 ve Friedersdorfu v Kladsku (polsky Lezce, jihovýchodně od Hronova, asi 1O km od českých hranic). Vyučil se truhlářem a v 18-ti letech se vydal na vandr. Na vandru prožil 6 roků. Byla to jeho životní škola. S ochranovským hnutím se dostal Hartwig do styku teprve později. Jeho život v otcovském domě byl pro stálé výčitky nesnesitelný. Utekl z domova a po dlouhém váhání se usadil v Gnadenfrei. Tam vstoupil po dvou letech do bratrského sboru. Bylo mu tehdy 31 roků.
končilo období absolutismu, prusko – rakouská válka z roku 1866. Hartwig byl do Čech vyslán z Ochranova tamním sborem Jednoty bratrské o 3 roky dříve. Vilém Hartwig přišel do Čech jako prostý služebník ochranovské církve, člověk svérázný, který nenavazoval na hlubší tradice, poněvadž si jich nebyl ani vědom. Neumí česky a s velice velikým úsilím se snaží naučit alespoň tolik, kolik bylo nutné, aby se dorozuměl v českém prostředí. Jako 31- letý muž chodí do evangelické, české, církevní školy v evangelickém sboru Klášterec nad Dědinou ( u Třebechovic pod Orebem). Mluvil a kázal opravdu svérázným jazykem. Proházel východočeskými evangelickými sbory a působil v nich jako lidový kazatel. Z prvních cest se vracel do svého mateřského sboru v Gnadenfrei. Jeho cesty však směřovaly do pozdějšího trvalého působiště, tehdy ještě nerozdělené obce Čermné a blízkých Čenkovic, kde žili evangelíci. V Čermné češi a v Čekovicích němci.
álka v roce 1866 přinesla kraji bídu, Hartwig byl zatčen z podezření, že je vyzvědač. Byl vyslýchán a na konec na zásah vyššího pruského důstojníka byl propuštěn. Vesnicemi se potloukaly žebrající děti, otrhané, zavšivené, se všemi znaky strašné bídy. Úcta k člověku, pocit povinnosti pomoci nejubožejším nenechal Hartwiga nečinně přihlížet. Nejsmutnější byl osud chlapců. Opuštěné děvče spíš přijala některá rodina jako lacinou chůvu nebo služku.
artwig se ujímá prvního sirotka a brzy 4 dalších tuláčků. Žije s nimi v místnosti evangelické školy. Tato pomoc však nestačí pro všechnu bídu, která je kolem. Hartwig píše císaři prosebný dopis, ve kterém žádá o několik set zlatých na založení sirotčince. Odpověď dostal, ale zamítavou. Obrací se tedy o pomoc jinde. Shání příspěvky, přidává vše co má. Podle svědectví jeho dcery zemřela tehdy jeho matka. Celé dědictví věnoval s ostatními příspěvky na zakoupení obytné části Balcarova statku. Do něho se v roce 1868 nastěhoval se svými chovanci. V této době jim přivedl i matku Ludmilu Samkovou z Vratislav, se kterou se oženil.
létě roku 1873 bylo vše v sirotčinci hotovo, ale 17.září v témže roce vypukl oheň v místech, kde sirotčinec sousedil s Balcarovým statkem. Ze sirotčince zůstaly jen holé zdi. Znovu byl sirotčinec vybudován v roce 1879 ještě krásnější, jednopatrový s malou věžičkou. Tenkráte tu bylo 14 sirotků z různých končin.
artwigova pedagogická teorie byla velmi prostá. „Děti ztratily rodinu, je nutno jim ji nahradit. Proto mu děti říkali tatínku a jeho manželce maminko.“ Veškerý život byl organizován, jako ve velmi početné rodině. Boj proti zavšivení v sirotčinci nikdy neskončil, znovu a znovu se obnovoval s příchodem každého nového dítěte. Zdravotní stav mnoha dětí byl zoufalý. Přicházely s podlomeným zdravím, bez lékařské kontroly. Přinášely si zárodky tuberkulózy, následky podvýživy. Mezi dětmi často řádily infekční choroby,proti nimž neměla tehdejší medicína dostatečných prostředků. I přes veškerou péči nebyly děti uchráněny otřesných zážitků při úmrtí svých kamarádů přímo v domově. Smrtí končily případy záškrtu, spály …….V tehdejší době nebylo možné předat dítě do ústavního léčení.
e stravě převládaly polévky, brambory, chléb. V pozdějších dobách, zvláště za první světové války, o něj bývala nouze. Sirotčinec ztrácel svoje podporovatele ze zahraničí. Již Hartwig připomíná časté okamžiky, kdy pokladna byla úplně prázdná a nevěděl zač koupit alespoň mouku. Střídaly se dny poměrného nedostatku i nouze. Pro mnohé chlapce nebyla žebrota v jejich životě ničím nezvyklým, jejich kultura odívání rovněž neměla hlubokých kořenů.
žitý sklon ke krádežím byl vážným výchovným problémem. Hartwig si stěžuje, jak těžké je naučit děti, aby si sami nebraly, co chtějí, ale aby o vše požádaly. Objevovaly se i u útěky z domova. Hartwig nedával uprchlíky hledat a stíhat, měl jednoduchou zásadu: „ Až budou mít hlad, vrátí se.
amozřejmě povinností „otce sirotků” bylo sehnat dospívajícím chlapcům zaměstnání. O chlapce ze sirotčince býval mezi řemeslníky zájem. Nebyli hýčkáni, nebylo nebezpečí přílišného stesku po domově, stížnosti rodičů na mistrovu přísnost a obtíže řemesla i poměrů, ve kterých učeň žil. Hartwig se snažil dávat chlapcům základní výbavu a často připomínal, jaké je to finanční břemeno, odchází-li ze sirotčince do učení současně více chlapců.
ýchovné zásady, způsob výchovy v sirotčinci je možné rekonstruovat jen ze zpráv o životě v sirotčinci. Hartwig byl pedagog naprosto samorostlý. Neměl žádného pedagogického vzdělání. Jeho jedinou pedagogickou knihou byla bible. Nikdy nepoužíval tělesné tresty. Jeho výchovnou metodou bylo rozebírání poklesků, vysvětlování a přesvědčování. Byl pedagogický optimista. Jen ve zcela krajních případech kapituloval a přiznal nezdar výchovy a beznadějnost dalšího úsilí a vyjednával o vrácení chlapce domovské obci. Věděl, že z takovýchto chlapců vyrostou již jen tuláci.
e výročních zprávách psaných Hartwigem i v jeho vzpomínkách nenajdeme stesků na těsný prostor sirotčince, nedostatky vybavení a technické obtíže. Naopak hovoří o krásné, prostorné, světlé budově, ve které bylo 45 chlapců a početná Hartwigova rodina. Pro samotného Hartwiga mnoho místa nezbylo. Jeho kanceláří bylo prkno u okna. Tak úřadoval celých 36 let.
Vilém Hartwig zemřel 1.12.1904 na nečekaný útok nemoci.
iléma Hartwiga musíme posuzovat měřítkem jeho doby. Stál stranou revolučnosti, naprostou většinu života prožil ve venkovském prostředí. Zůstal vždy prostým,skromným člověkem. Měl však některé vzácné vlastnosti, jistě vzpomínkami poněkud z idealizované. Jeho život byl naplněn všední trpělivou prací, kterou dělal rád. Z jeho osobnosti vyzařuje nezlomná víra v člověka, pro jeho výchovu není nikdy pozdě, nikdy není nic ztraceno.
a druhé světové války byli v domově místo dětí starší postižení občané. Po válce zařízení plní opět původní funkci, domova pro děti. Jsou zde sirotci nebo děti z početných rodin a problémových rodin.
o roce 1945 se stává ředitelkou pí.Vančurová z Potštejna, po ní přichází pí.ředitelka Hošková.
d roku 1965 do roku 1990 je ředitelkou pí.Sochová. Vizitkou jejího úspěšného a dlouholetého působení je rozsáhlá přístavba a modernizace celého objektu. V této době se také dětský domov stává dětským domovem rodinného typu, kterých je v naší republice poměrně málo.
Život dětí se postupně mění k lepšímu.
d roku 1987 v dětském domově působila paní Marie Ingrová jako vychovatelka a pedagogická pracovnice. A již od roku 1990 se stala ředitelkou tohoto zařízení a v této funkci setrvává dodnes. V době jejího působení dětský domov přešel na právní subjektivitu. Děti si tetu ředitelku velmi oblíbily.
